V 6:12 jsem zaparkoval pod kopcem a začal se protahovat. Nikde nikdo, jen bílá peřina tlumila všechny zvuky. Udělal jsem pár kroků směrem do kopce a na louce pod lesem, kousek od sebe, jsem uviděl přikrčeného zajíce. Sláva! Aspoň někdo se přidá, říkal jsem si. Neměl sice čelovku, ale nevadí, snad si nevyvrtne nohu. Sakra, ale zajíc je vynikající vrchař, ten bude mít asi jiné tempo výklusu než já. Jak má ty přední nohy kratší než zadní, tak mu stoupání vyhovuje a do vrchu je nedostižný, dokáže to smažit čtyřicítkou a když je v nebezpečí, ještě přidá. Taky mám přední nohy kratší, ale není mi to nic platné. Koukal jsem na něj a uvědomil si, že něco není v pořádku. Co dělal zajíc v tom mokrém sněhu, když se bojí každého namočení svého kožichu? Jakto, že není v jednom ze svých pelechů? A proč je tak vyjukaný, to vypadám tak drsně? Rozhlédl jsem se po louce a vida! Další účastník ranního výběhu, skvěle, už jsme tři. Nádherná liška stála kousek bokem asi třicet metrů nedaleko mě a zajíce. Jen se jí občas zablýskl v očích odraz od poslední lampy ve Střížovické ulici. Tak dnes to nebude obyčejný výběh, někdo tady poběží o život a výjimečně to nebudu já. Byl jsem rád, že jsme se sešli tři, to je dobrá účast a nechtěl jsem za žádnou cenu připustit, abysme se z běhu vraceli jen dva. Stál jsem a promýšlel celou situaci. Liška loví nejvíce právě takto nad ránem, zjevně vyčenichala zajíce a vyhnala ho z pelechu. Zajíc se nechce nechat sežrat, to mi přišlo evidentní. Liška byla zase jedna z těch staromódních lišek, které poslouchají více hlas přírody než vegetariánské časopisy. Prostě si chtěla na zajíci pochutnat, i to bylo zřejmé. Pak jsem tu byl já,  který svojí přítomností zasáhl do přirozeného běhu událostí. Do kopce zajíc lišce uteče, tak jdeme! Trhl jsem sebou a začal stoupat. Jako by to byl signál, zajíc vyskočil a pelášil podle cesty a pak chvíli po ní nahoru, liška za ním. Pohyb ve tmě jsem viděl až do zatáčky, pak zmizel napravo v lese. Asi po půl minutě, to už byli kolem mě také stromy, se ozvalo z lesa neskutečné vřeštění a naříkání, ze kterého šel mráz po zádech. Znám ten vyděšený zvuk, slyšel jsem ho mockrát, zajíc ví, že jeho šance klesají, a že bude sežrán. Ale takhle potmě v lese jsem ho zažil poprvé. Les ztichl a snad i vítr, jen ten skřekot se rozléhal tmou. Vřeštění nebralo konce a pohybovalo se někde po mojí pravé ruce, až najednou z vteřiny na vteřinu ticho. Ticho ostré jak skalpel. Stoupal jsem zaraženým lesem na Střižák a přemítal o pomíjivosti a takových věcech. Ani jsem si u cvičáku nezkontroloval čas stoupání, oběhl jsem kolečko a zase běžel dolů k autu. Někde nedaleko ode mě si liška pochutnávala na zajíci. Na zajíci, který málo trénoval. Na zajíci, který zanedbal zimní přípravu, flákal intervalové tréninky a neznal fartlek. Tak pro něj příroda připravila místo v potravinové pyramidě a znemožnila mu se rozmnožit.

V autě jsem byl najednou v jiném světě, pospíchal jsem do sprchy, v 9 hodin na mě v Praze čekalo první jednání. Je to opravdu až tak jiný svět? Možná, ale roli zajíce v něm hrát nechci. Takže příští čtvrtek zase v 6:15, milé lišky a zajíci!