Pozvánka na Malou Dubickou, ve které o ní není ani slovo

10, říj,2018
236
Ohodnotit tuto položku
(3 hlasů)

Vyfoukli mi svět, byl to takový ten nafukovací balón a možná netěsnil ventilek. Měl jsem ten svět rád, bylo mi patnáct, žádná překážka nebyla dost vysoká, aby nešla zdolat, a když jsem vyběhl na hůru nad vesnicí celý kraj mi ležel u nohou. Měl jsem ten svět rád. Teď leží vyfouknutý někde ve skříni nebo snad ve sklepě, je to jedno. Mám teď jiný, ale na tamten vzpomínám, čím dál víc. To byla maminka ještě zdravá.

Já se běhal bát v noci na Bradlec, hrad nad naší vesnicí. Tam pod 700 let starou branou z kamenů mě vždycky popadl děs ze všech těch zel, co se tam za ta století staly a já pádil s husinou zpátky do vsi, klopýtal jsem o kořeny, které mi nastavovaly staleté duby. Ale běhal jsem tam pořád, o úplňku, na Velký pátek, o Filipojakubské noci, co kdyby se tam zaleskl nějaký poklad, u nás jich bylo všude plno, na hradě jsou určitě. Filík byl pes, co jsme měli. Pes běhací. Věděl, kdy se chci proběhnout a běžel mi dlouhé kilometry u nohy, pak si teprve začuchal. Na silnici běhal u mé nohy na kraťounkém vodítku, které nebylo nikdy naplé. Žádná rasa. Běhal se mnou, koukal se mnou z Kyjí na Trosky a na Železnici, kde na kostele odbíjely hodiny čas, jedno jaký, bylo to jedno. Z Jičína ze školy mi jezdil autobus jednou za dvě hodiny, bylo to 8 km, čekat nemělo smysl, nic mě nepřejelo, ono toho taky moc nejezdilo tam k nám. Rád jsem běhal po těch našich podkrkonošských lesích. Proč jsem běhal? Už nevím, ale myslím, že jen proto, že mě to bavilo.

To nepíšu (zatím) z nějaké senility, ale jako omluvenku. Když mě uvidíte na závodech, a budete si říkat, co tam lezu, tak je to kvůli tomu. Když běžím, tak se gumová bublina času prohýbá a já doufám, že praskne a budu v jiném čase, zase tenkrát tam u nás doma. Ale ta stěna je pevná, prohne se, dá mi naději, cítím závan louky s třezalkou a dobromyslem, ale moje běžecké boty ze značkové prodejny ji nezdolají. Tím to bude. Kdybych měl ty kecky za třicet korun, které mi nosil Filík, určitě bych to dokázal. Takhle se v cíli bublina narovnává až jsem zase tady a těším se na příští pokus se strojem času.

Běhejte. Možná to bude jednou jediná pavučinka, po které se budete moci alespoň na chvilku spustit do toho světa, co nám leží vyfouknutý doma ve skříni.

Naposledy změněno 10, říj,2018
Zveřejněno v Články
Pro psaní komentářů se přihlašte
« Říjen 2018 »
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31