Na parkoviště jsem byl navigován pořadatelem, našel místo na louce a počkal na svého dnešního spoluběžce, až vyfasuje čísla. Ke startu jsem zamířil půl hodiny před tím, než měli vyběhnout borci na půlmaraton. Zaregistroval jsem zázemí postavené z mnoha stanů, startovní oblouk, generátory proudu, frontu na toalety, ale hlavně hodně známých tváří a černou hradbu mraků nad Krušnými horami. Díval jsem se na start půlmaratonu, v čele startovního pole pádil i Pepa Procházka, Míra Svoboda, Robin Bučo a Michal Glier. Cvakl jsem fotku, kterou vidíte u článku, schoval telefon do baťůžku svého cyklodoprovodu a šel jsem se pomalu zařadit na chvost startovního pole desítky. Pořadatelé pouštěli závody za sebou, což muselo být trochu náročnější třeba pro časomíru. Ale z pohledu diváků se pořád něco dělo.
Na startu jsem potkal Mirka a Zbyňka Vlachovi, kteří čekali na odpálení pětky, které bylo plánováno pět minut po startu desítky. Okoukli jsme černý nimbostratus, který se už dotýkal druhého konce Milady a já se vydal pomalu na trať. Za startem jsem zapózoval panu Vlachovi staršímu, tak snad bude pěkný snímeček! Po necelém kilometru začalo pršet a museli jsme soukat cyklodoprovod do pláštěnky. Já se rozběhl, a užíval si deště, rád v něm běhám a tady ho bylo dosyta. Ještě než jsme doběhli k místu, kde odbočovala trať pětky, nás předběhli nejrychleší borci na tuto distanci. Museli se trochu proplétat mezi námi opozdilci (příště start o pět minut déle?), vedl je Ondra Havlík následovaný Lukášem Eliášem a Vláďou Růžičkou. Čtvrtý byl borec, kterého jsem neznal a kousek za ním trojice Lukáš Konečný, Míra a Zbyněk. Trochu jsme je povzbudili a zamířili za první "roh" Milady, dolů z kopce, kde to pěkně klouzalo. Pořád nám krásně pršelo na hlavu, přesto se jeden borec u občerstvovačky dožadoval dvou kelímků vody na schlazení, po jejich obdržení si je nalil na hlavu. Nemusím vysvětlovat, že šlo o taškařici, která jen dokresluje, jak moc lilo.
Začalo i foukat, a tak to do nás za druhou zatáčkou pralo i z boku. Čekal nás dlouhý úsek podél jezera na protilehlé straně pláže. "Vůbec to neutíká," posteskla si paní, která běžela ve skupince se mnou. To jsme byli na pátém kilometru, ty moje zastávky mi zhatily plán běžet na 60 minut, ale aspoň tu druhou pětku jsem chtěl běžet do 30 minut. Zrychlil jsem tedy a koukal na jezero po levé ruce. Byl jsem promoklý na kost a uvažoval o tom, že kdybych skočil na chvíli do vody, moc by se toho na mé vlhkosti nezměnilo. Snad jen důstojnost přijivší s věkem mě zabránila v koupeli. Brázdil jsem aspoň vesele hluboké louže, koukal, jak se blíží komíny teplárny a už pomalu obíhal ten čumák kladivouna, kterého tvar Milady tak připomíná. Tady foukalo opravdu fest proti a já poprosil syna, který se dnes snížil k mému tempu a dohlížel na mě, aby mě táhl. Běžel přede mnou, ale kolem něho na mě stejně strašně foukalo, vzniklý vzduchový pytel byl tak úzký, že mě rozhodně nepohltil. Už v těchto místech bylo jasné, že si dnes nedáme celou desítku, což mě trochu mrzelo, počítal jsem s tím. Po levé ruce už byl cílový prostor, ještě jsme vyběhli na kopeček (meta 8,5 km), dali se vlevo a mířili k němu. Takže pod hodinu jsem to stihl, jen to bylo trochu kratší, asi o 650 metrů podle průměru z několika sporttestrů. Pořadatel v cíli byl velmi slušný, chválil mě, dekoroval a stříhal čip, to vše najednou. Okamžitě jsem zamířil k autu, tak jsem si tu desítku doklusl. Cestou jsem slyšel, že cílem probíhá vítězně Pepa na půlmaratonu, u auta potkal Zuzku, která mi na můj tázavý pohled zvednutým palcem také potvrdila vítězství. Musím říct, že se mi ta akce z pohledu běžce moc líbila, další ročníky určitě učešou drobné nesrovnalosti. Výsledky tu psát nebudu, jen bych převyprávěl výsledkovou listinu, koukněte na ni sami. Jen dodám, že když jsem jel už vysprchovaný z Bukova do centra, potkal jsem Petra Zudu, který se vracel ze závodu po svých a také mi potvrdil své vítězství.
