Maraton v Seville nepatří mezi ty, o kterých sní zástupy běžců, že si je zaběhnou.

To asi ne, nás oslovila jedna důležitá věc. Když jsme se dívali na výsledky z minulých let, strašně nás překvapila kvalita startovního pole. Nemyslím tím těch pár nejlepších běžců, kteří si přijeli pro prize money. Ale běžně přes sedm set běžců má čas pod tři hodiny, to je něco úžasného, dá se tam pořád s někým běžet. Když to srovnám třeba s pražským maratonem, tam je takových běžců sto šedesát. Loni se tento maratón běžel jako Mistrovstí Španělska a kvalifikace na olympiádu, snad i pro Portugalce a časů pod tři hodiny bylo skoro tisíc.

Tisíc časů pod tři hodiny? To je neuvěřitelné.

Já na to taky koukal, takže jsem tam celou dobu do startu závodů všechny sledoval. I ten nejposlednější běžec měl strašně profesionální přístup, viděl jsem borce, kteří končili s časem kolem tří hodin, ale vypadalo to podle rozcvičování, výbavy, soustředění i tím jak se zmáčkli, jako by šli na vítězství. Berou to tam prostě strašně vážně, v tom dobrém smyslu slova. Bylo i vidět, jak je tam běh strašně populární. Španělé měli vždy dobré běžce, ale na popularitě se podepsalo hlavně MS v atletice konané právě v Seville v roce 1999. Navíc ho zde vyhrál Abel Antón, vynikající španělský běžec. Trasa maratónu je shodná s tím z MS, dobíhá se na atletickém stadiónu.

Jaké časy byly vaším cílem?

Já mám osobák 2:33, tak jsem chtěl jít na nějakých 2:35, 2:36. Rosťa chtěl zaběhnout první maratón pod tři hodiny. Zaběhl jsem nakonec 2:49, mojí chybou, ale k tomu se ještě určitě dostaneme.

Dobře, tak popořádku.

V září jsme se přihlásili. Trochu nás nejprve mátl ten Zurich v názvu, než jsme pochopili, že je to banka, která závod sponzoruje. Běhá se asi třicet let, má stříbrnou známku, nejsou tam úplně ti top běžci, ale to nám vůbec nevadilo. Pak jsme se koukli na výsledky minulých ročníků a spadla nám brada, fakt bylo neuvěřitelné, jaká masa běžců tam běhá pod tři hodiny. A byli to hlavně Španělé, je tam strašná kvalita běžců. To nás dostalo, byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsme si to tam chtěli zaběhnout. Zaplatili jsme startovné, nějakých 60 Euro a sehnali jsme levné letenky do Malagy s přestupem v Curychu. Přímo do Sevilly nic vhodného neletělo. Pak už jsme se jen těšili. Stránky závodu žily, každý den tam například přibyla zajímavá fotografie z nějakého z předchozích ročníků. Ve startovném byla třeba i krásná šusťáková bunda.

Na místě také probíhalo vše podle plánů?

Všechno v pohodě, v Malaze jsme si půjčili auto, jeli jsme ve třech, kromě mě a Rosti ještě s Markétou Procházkovou. Hotel jsme měli asi 7 kilometrů od stadionu, kde byl cíl a poblíž start. Já jsem zvyklý být na místě závodu hodinu a půl před startem, takže jsme tam přijeli v sedm a byla ještě tma. Svítat začalo až před osmou, takže jsme se rozběhávali při pouličním osvětlení. Aspoň jsme v pohodě zaparkovali a mohli se soustředit na start. Podle osobáku jsem byl v prvním koridoru. Ale i když startovalo přes deset tisíc běžců, start byl úplně v pohodě, byl totiž na čtyřproudovce, takže místa tam bylo dost. Vyběhl jsem plánovaným tempem 3:40 na kilometr, ale od začátku jsem cítil, že to není ono. Ale říkal jsem si, že to asi teprve přijde. Foukal navíc hodně silný vítr, bylo asi 8°C. Ten vítr ale nevadil, běžel jsem ve velké skupince.

A přišlo to?

No přišlo něco úplně jiného. Někde na šestnáctém, sedmnáctém kilometru jsem věděl, že si budu muset odskočit. Jako na tu větší. Záchody byly každých 5 km a na dvacátý bych to fakt nedal, tak jsem koukal kolem cesty, kam zapadnu. Běželi jsme nějakou vilkovou čtvrtí, zachránila mě mezera v živém plotě podél silnice. Jak tam tak dřepím, najednou jsem uslyšel silný zvuk, který se blížil. Nedokázal jsem vůbec poznat, co to je. Nejvíc mi to připomínalo přistávající letadlo, nebo koně, pak mi to připomínalo asfaltovací vůz. Pořád se to blížilo. Tak jsem raději vyskočil.

Nevěděl jsem, že nejnapínavější moment maratonu bude už na 17. kilometru…

Nakonec to byla jen velká, snad stočlenná skupinka běžců, kteří běželi na 2:40. Koukal jsem na to jak blázen, úžasné. Vyběhl jsem za nimi a přidal se k nim. Na 25. kilometru jsem ale musel zopakovat návštěvu živého plotu a i čas 2:40 byl pryč. Dostihl mě navíc další problém, začali mi natékat nohy. Měl jsem boty, které jsem neměl úplně odzkoušené. Je to moje blbost, super počasí, rychlá trať. A moje ambice na rychlý čas skončily na botách. Od třicátého kilometru jsem cítil každý kamínek, každou nerovnost. Nakonec z toho byl čas 2:49:40 a 259. místo celkem.

Mrzelo Tě to?

Hodně. Zlobil jsem se na sebe už při běhu. Letos navíc nebyly v mé kategorii tak rychlé časy, na vítězství bylo potřeba 2:37 a na bednu stačilo nějakých 2:43, což bylo v mých silách. Narozdíl ode mě Rosťa běžel skvěle a vysněný výkon pod tři hodiny si splnil časem 2:58. Náladu jsem si určitě spravil následující týden pobytem v Andaluzii, který jsme spojili s návštěvou Gibraltaru. To bylo moc fajn.

Jaké bylo zázemí?

Každých 2,5 km bylo pití a houbičky, každých 5 km občerstvení. Po pořadatelské stránce bez chybičky, vysoký standard. Po stránce organizace mě nic nepřekvapilo, co mě fascinovalo, byl přístup těch španělských hobíků. Shrnul bych to tak, že místo aby o běhu psali na sociálních sítích, tak trénují. Prostě víc makají a méně kecají. Diváci byli také fantastičtí, byla tam místa, kde to bylo jako na Tour de France, běželi jsme špalírem diváků. Nám se o skvělé zázemí postarala zkušená běžkyně Markéta Procházková, která nás doprovázela. Přesně věděla, co před takovým závodem potřebujeme a velmi nám pomohla.

Chystáš se na nějaký další maraton?

Ne, zatím ne. Vracím se k pětkám a desítkám.

Tak ať se Ti na nich daří. Díky za rozhovor!