Aktuality
Pořád se běhá. Zde najdete články o bězích a běžcích.

Dubická trailová desítka, tentokrát pohled z trati

18, kvě,2024
658
Ohodnotit tuto položku
(4 hlasů)

Oficiální výsledky

Tak se nás v Dubicích sešlo na startu přes čtyřicet. Krásné ženy, vysportovaní muži a já. Koukal jsem, každý měl hlavu. Co se v ní asi při závodě odehrává? Strašně by mě to zajímalo, tamhle v tý, nebo v týhle hned vedle. Přinesl bych tak rád reportáž z cizí hlavy, ale neumím to, musíte vystačit s mojí. Do těchto úvah asi někdo zakřičel cosi o startu, snad David u mikrofonu, nebo Peťka u vesla, v každém případě se ostatní hlavy rozvlnily a nabraly směr Moravany.

První kilometr, jsem poslední, ale můj plán byl jasný, až na nejvyšší kopec to nějak vyběhnout a pak podle sil. Takže je to vlastně v plánu. Je tu krásně. Přesně při přeběhu silnice v Moravenech mi hodinky ukazují 2 km, teď to bude pořád do kopce. Stebno, občerstvovačka a nejvyšší bod trati. A teď to rozbalím! Ouha, z kopce je bláto, vidím stopy, jak se někdo sklouznul, tady to taky někomu ujelo. Já s tím metrákem, to je energie em vé na druhou, součinitel smykového tření bahna neznám, pro jistotu zpomaluji. A v tom! Otisk bosé nohy se v bahně rýsuje tak jasně. Domorodci! Možná jsou to lidožrouti. Robinsone, už vím, jak ti bylo. Jasně, uleví se mi, to je bosoběžec Mišák. Pak si ale vzpomenu na jeho korálky nebo co to bylo kolem kotníků a teorii o číhajícím nebezpečí úplně nezavrhuji.

Z hlavy ji ale vytlačil hlas moderátora, jakousi skulinou v reliéfu a odrazy zvukových vln doléhá až sem. Jsem právě na pátém kilometru, na sportestru mám 37 minut. David vítá kdesi v dálavách v cíli prvního běžce. Petr Zuda. To mě teda otrávilo, ne nesmí mi z té akustické anomálie těžknout nohy. Beru to jinak, dnes už nevyhraju, ale druhý flek je pořád hratelný. Po tý louce to letí dolu samo, pro mě je tempo těsně nad pět minut na kilák až závratné, ťukám do sportestru, zda kapištuje. Chachá, do mozku jedou endorfiny, silnice v Dubicích.

Do cíle je to teď asi tři sta metrů, že bych zatočil a vzdal? Blbej nápad osamoceného závitu, ostatní se na něj sesypaly, dostává co proto. Takže běžím do cíle v Dubicích a Dubice se mi zmenšují zase za zády. Pozor! To v propozicích nebylo, běžím mezi domy, těch je, mobilní, krásné barevné, jen na žádný nešlápnout, to křupnutí by mě v noci budilo. "Do toho! Do toho! Ten je náš," říká šnečí maminka miminku. Upravuji krok, tvářím se, že jsem v pohodě a šnečci bouří. Doleva, nahoru. Dost nahoru, nějak výš než minule. Krok, druhý, další... Nesmím jít, musím běžet. Raz, dva, nebyla by ta chůze rychlejší než tento cupot? Zase ten nezbeda v mozku, jen cupitej.

Konečně někdo nasadil na krajinu rovnátka, já zrychluji, točím zase doleva, vyhlídka Jardy Srby, a pak dolů, natáhnout krok. Potkávám Jirku Masorsiče. Je zjevně už převléknutý, pravděpodobně po obědě, možná si stačil i zdřímnout. Já ještě běžím. "Už je to jen kousek," říká mi. A mně je to líto. To to uteklo. Asfalt, cíl, obětí. Do krevního řečiště mám vyplaveno tolik látek, co obsazují v mozku jeden zámek za druhým, že už vidím jen fragmenty. Petr je až nahoře. Peťka se maže krémem na opalování. Davidovi se loupe mikrofon, asi slabý UV filtr. Koukám kolem na ty hlavy, pořád nevím, co v nich je. Ale odhadovat mohu, není to tak složité, když mají zepředu úsměv.

Naposledy změněno 18, kvě,2024
Pro psaní komentářů se přihlašte
« Červen 2024 »
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30