Seděla přede mnou v divadle a já ji vnímal jen jako kulisu k divadelní hře Járy Cimrmana, která mi maličko bránila ve výhledu. Trochu se otočila a já viděl křivku jejího líčka. Strnul jsem. Každá holka má ten tvar jiný a já tenhle znám, jen o třicet let mladší. Tenkrát to bylo ještě divadlo Solidarita, dnes divadlo na Žižkově. Tenkrát měla červené šaty, dnes černé. Tenkrát ta tvář byla hladká, hebká, dnes na ní byly prohlubně, skvrnky a nerovnosti. Ale ten tvar seděl. To byla ta holka, co jsem se ji neodvážil v roce 1990 oslovit. Ona si pak našla jiného, sedí teď vedle ní, já si pak našel jinou. Jen proto, že jsem ji neoslovil. Že jsem se neodvážil. Chyba? Těžko říci. Všechno se změnilo, ona byla o třicet let starší, divadlo se přestěhovalo, Weigelovi bylo 87, a jí aspoň čtyřicet. Všechno se změnilo, všechno. Život pádí. Opravdu se všechno změnilo? Něco tady je, co ty dva světy propojuje. Ale nemůžu na to přijít. Pak zakloní hlavu a směje se. Mám to. Radost. Ta radost je stejná dnes jako před třiceti lety. Ta se nemění, je tu mezi námi a smějeme se stejně jako tenkrát. Radost dokáže spojit plno věcí, víc než vteřinové lepidlo. Nevěděl sem, co vám popřát do roku 2019, ale už vím. Radost, pro vás i vaše nejbližší.