Srdce nás, kteří běhali nejlépe v osmdesátých letech, trochu poskočilo radostí (opravdu to nebyla arytmie), protože jsme zde objevili některé známé atributy. Proto jsem běh v titulku přirovnal k oldies se všemi krásnými vzpomínkami, které k tomu patří. Čísla jsou po pár ročnících s výraznou patinou, lehce otrhaná, s každým si připínáte i auru závodníků, kteří běželi v minulých letech. Špendlíky jsou krásně narezlé, i ty něco pamatují, ale není to tak hrozné. Ostatně na všechny závody vozím velkou krabici, kde mám asi tísíc špendlíků 28 mm dlouhých, ty jsou totiž na startovní čísla ideální. Nakoupil jsem je po jednom běhu nedaleko Lovosic, kde jsem obdržel s číslem čtyři předměty, které ze všeho nejvíc připomínaly exponáty z muzea z Dolních Věstonic. Ale hlavně v Doksech nechyběl cholerický pořadatel, který v těch zlatých osmdesátkách byl pravidlem a na kterého jsme se s klukama vždycky strašně těšili. Nejprve se chytl s dědečkem jednoho účastníka při dětském běhu a jak jsem pochopil, bylo to pokračování z předešlých let. Po pár ostrých větách přišlo i ono prohlášení: "Tak si ten závod pořádejte sám", které definitině překlopilo mé sympatie k onomu pořadateli. To jsem ještě netušil, že se protnou i naše světočáry. V Doksech běží dospělí žlutý a červený okruh, dva závody, které startují najednou a mají společnou trasu, která se rozděluje až po necelých dvou kilometrech. Vyrazil jsem na červenou trasu doprovázený svým desetiletým potomkem na kole, i když jsem věděl, že minimálně na pěti místech budu kolo vynášet. První, a hodně dlouhé z těchto míst bylo ještě před tím rozdělením. Ocitl jsem se na chvostu závodu, daleko za ostatními. A co hůře, na rozdvojení tras jsem v dálce viděl onoho pořadatele. Koukal mým směrem a kroutil hlavou, bylo mi jasné, že mě z nějakého důvodu stáhne z trati, diskvalifikuje, dá trestné kolo nebo tak něco. Že bych mu utekl jsem považoval za vyloučené, navíc počet kořenů na metr čtvereční opět zhoustl a dětské kolo vedle mě poskakovalo vpřed jen velmi neochotně. "Žlutej?", ptal se mě. Odpověděl jsem záporně, za což jsem byl počastován povzbuzením: "No to jsem teda zvědavej...". Netuším do teď, zda to bylo na mojí postavu, která připomíná běžce jen s notnou dávkou fantazie, nebo na urputný kukuč dcery pod přilbou, ale asi to byla kombinace obého. Nicméně jsem mohl běžet dál, písek, kořeny, les a ticho. Nikde nikdo. Tedy žádný běžec, houbařů bylo plno, s obavou se otáčeli, zda nemířím k jejich plácku, ale když viděli, že mám jiné starosti, postupně mizeli a zase vykukovali z houští.

Můj cyklistický doprovod statečně bojoval s těžkým terénem, ale před třetím kilometrem byl největší stoupák, a já se stal opět nosičem kola. Trasu znám nazpaměť, tak jsem věděl, že je to poslední takový kopec. Následující kilometr a půl se běží po zvlěném hřebínku a pak už po široké cestě až do cíle této přenádherné 9,2 km dlouhé trati. Můžete si ji kdykoliv zaběhnout i Vy, je skvěle značená červenými trojúhelníky na stromech a je nemožné na ní zabloudit. Start je u areálu Termit na kraji Doks. Ten jsem měl ale ještě 6 km daleko, na hřebínku jsem se konečně rozeběhl, kolo už jelo samo, i když občas na zoufalku. V dálce jsem uviděl dvě děvčata, několik set metrů přede mnou, tak jsem se je vydal stíhat. Byl jsem v povznesené běžecké náladě, pádil jsem tempem pod 6 minut na kilometr, což mě obdařilo neskutečnou kinetickou energií. Díky ní jsem proběhl pár klacků daných jistě náhodou přes cestu a valil se z kopečku dolů. Dýchalo se skvěle, povrch byl měkoučký a veverky koukaly, co se to děje. Nebo si spíš hlídaly své zásoby oříšků a jen vykukovaly, zda jim je nikdo nechce schramstnout. Nedal jsem si nic z jejich nabídky a chvátal za dvojicí slečen, které se ladně vlnily už jen asi stopadesát metrů ode mě, stáhl jsem to na pade a přijal jejich tempo. Po dlouhé době mě při závodech mrzelo, jak rychle naskakují kilometry, sedmý, osmý, už bude konec a já zas budu čekat rok na tuhle podzimní symfonii. 

V posledním kilometru jsem si doběhl tu sympatickou dvojičku před sebou, holky také zrychlily a tak jsme pádili do cíle takhle v triu podporovány cyklodoprovodem, který mě nabádal k finiši a přenechání posledního místa jiným. Jenže to se nedělá, což jsem si se svým kolistou vysvětlil a nakonec bych to možná ani nedal. V cíli nás přivítal potlesk a ke mně směřovala věta: "Jé, voni jsou tady už taky, takže dobrý". Pochopil jsem, že všichni časoměřiči byli připravováni na to, že budou v pošmourném poledni dlouho čekat na tukovými zásobami obdařeného dobrodruha, který se do hlubokých lesů vydal bez kompasu, zato s dítětem. Tak jsem je aspoň trochu potěšil. Gratulace holkám a pak k autu, komplet převléknout. Syn, který zde má osobák z doby, kdy mu bylo dvanáct a půl a který má v záznamech na čtyři stovky různých závodů řadí Červený okruh také mezi ty NEJ. Běžel ho samozřejmě i letos a nemusím zdůrazňovat, že on už byl v suchu v autě. Já se musel krčit v improvizované převlékárně za vozem a doufat, že mě nikdo nezahlédne. Mám z toho totiž panickou hrůzu, že se někdo náhle vynoří, uvidí mě hanbatého, utrpí psychickou újmu a já mu budu muset do smrti platit odškodné. Naštěstí vše proběhlo beze svědků a my mohli zamířit zpět do Ústí.

Takže pokud bude číst článek někdo z pořádajícího atletického oddílu v Doksech - závod jsme si všichni tři neskutečně užili, to je myslím to hlavní. Prezentace bez front a rychlá, jen ty dva notebooky mi nešly k mému pocitu, papíry a ořezané tužky, tak si to pamatuji. Pořadatelé byli skvělí, všechno klapalo, zázemí v Termitu je úžasné a najdete tam všechno, co při závodech potřebujete. Prostě závod jako ze staré školy, se vším dobrým, co to znamená! Ale jak už jsem říkal, nejsem objektivní pozorovatel, neboť všechny moje smysly zaměstnal ten úžasný borový les na pískovém koberci nedaleko Mácháče. A který závod nás provede do podzima u nás v Ústí? Co třeba Malá Dubická, kterou pro nás vaří podle nejlepší běžecké kuchařky Petra Fiklíková s rodinou? Přijďte ochutnat, jaké ingredience namíchala letos, už za týden, v neděli 16. října. Pokud máte čas v týdnu, zkuste určitě i kros u Erbanovy vyhlídky z dílny Vládi Růžičky.

Přeji Vám krásné podzimní běžecké zážitky!