Už jako děti jsme se předháněly, kdo bude dřív na kopci. Největší koncentrace vyhlídek je tady, kolem řeky mezi Ústím a Lovosicemi, jsou navlečené na nit Labe a skáčou z jedné jeho strany na druhou. To jsou pocity, ale běžci jsou zvyklí na objektivní informace, sportester registruje jednu vyhlídku za druhou. Svižník v modrém tričku vede, běží rychlostí pět vyhlídek za hodinu, tak to ne, zvedá oči a hledí do údolí, a už běží šestkou. V patách má další běžce a běžkyně. Jak je to s endorfiny? Jejich křivka se zvedá s každým nastoupaným metrem. "Já už mám deset tisíc úsměvů, dnes splněno," říká paní v červeném při pohledu na zápěstí a přidává směrem ke mně jeden bonusový. Závod na 10 km se prohnal kolem vyhlídky Václava Krčila, jeho jméno se vyskytuje již ve staré a ohořelé turistické kronice z roku 1935. Tak jakýpak odznak naskočí dnes běžcům v apce? Viděl bych to na něco jako "Víkendová vyhlídková výzva". Asi jsem to sepjetí závodníků s technikou přecenil, ve srocení v cíli na hodinky nekoukal nikdo. Veselé oči se setkávaly navzájem a jen občas sklouzly k talíři s gulášovkou.