Kdesi v dálce zazněl výstřel a my se dali do pohybu. Jsme zhruba na třetím kilometru lidského závodu, budou tady asi za 20 minut. Vedle mě se dal do pohybu jeden slimák, pak tam jsou dva hlemýždi, plzák a zase hlemýžď. A potom zas ty plzáci a slimáci, nekoukám jim na dýchací otvory, abych poznal, kdo je kdo. Běžím, makám, supím, jsem mezi prvníma. Mám odlehčenou ulitu a natrénováno, chtěl bych být asi v půlce stezky, až si to přidupou lidé. Sázím na to, že poběží více u kraje. Uff, uff, uff… říkám si do rytmu jako bych byl indiánský plž. Už jsem skoro v půlce cesty a jsou tady! První skupina pěti běžců, mezi nimi Petr Zuda, Pepa Procházka a Ondra Matoušek. Jsou to borci, kteří jsou tady v Polabí naším vzorem, jejich plakát mám v ulitě. Ale ten hlavní nápor teprve přijde, vibrace asfaltu začínají nabírat na intenzitě. Hlavní pole! Zatahuji se do ulity a nechávám venku jen malý růžek, abych slyšel. Podle dupotu poznám, kdo běží přes paty, kdo sune nohu pomalu nízko nad zemí a kdo dopadá dříve než by měl, protože má mělké koleno. Ale to mě tak nezajímá, poslouchám a snažím se slyšet něco jako „mlask, mlask, křup, mlask, mlask“ v překladu „plzák, plzák, hlemýžď, slimák, plzák“. Slyším ale jen mlaskavé zvuky, sláva! Moje dedukce snad byla správná, lidé se vyhýbají hlemýžďům, ale bezulitáře neřeší. Opatrně vystrkuji růžek s okem. Moře nohou, dusot, zvířený prach, lidský pot, supění a hekání. Nad sebou vidím podrážku, super vzorek, i když na silniční závod nic moc. Vidím ji blíž a blíž, v poslední chvíli se však stáčí a dopadá mimo mou ulitu. Čvacht! To byl jeden z těch otravných slimejšů. Vycákl, rozmázl se a probíhající slečna pokračuje s jeho částí na svém oholeném lýtku. Neřeší ho. Neřeší nic, jen blížící se občarstvovačku, taky se musím napít, už probíhají jen ty nejpomalejší. Vystrkuji celou hlavu, vytahuji nohu a rozjíždím to. Koukám kolem sebe, moji kamarádi jsou v pořádku, zato kam dohlédnu, je cyklostezka pokrytá mrtvými slimáky. Příroda je krutá, a když je krutá málo, musí se jí pomoc. Pocit vítěze však nemám, protože jsem aktuálně na čtvrtém místě, ale hlavně, čelo závodu lidí je dávno za obrátkou a za chvíli jsou opět tady. Tentokrát se neschovávám, věřím, že unavené hlavy běžců nevydají nohám povel: „Šlápni kam můžeš, je to jedno“. A tak vidím nejen kluky, ale i holky, Ta Zuzka běží dneska dobře, musím si sehnat její fotku a taky si ji vylepit. Jsem asi dvacet centimetrů od kraje asfaltu, už cítím trávu. Nejhorší je za námi, už běží jen Ti, kteří mají čas kochat se přírodou. Vyhrál jsem! Porazil jsem Frantu, mého spolužáka skoro o tři centimetry, dnes tedy o parník. Byla to ale dřina. Ale vyhrál jsem závod mužů i žen, my to tak prostě máme. Už je připraveno vyhlášení a tombola, užívám si to. A ani trochu mě nemrzí, že spousta cen se v tombole losovala několikrát, protože nebyl nikdo, kdo by si je vyzvednul. Tak ještě vyklusat a pak domů.